Josef František

Rodák z Hané Josef František byl mnohokrát vyznamenaný letec britského královského letectva a jeden z nejúspěšnějších stíhačů letecké bitvy o Británii. foto: archiv J. Rajlicha, historika VHÚ Přesně před 79 lety, 21. června 1940, připlul do Velké Británie rodák z Hané Josef František. Za každou cenu chtěl bojovat proti nacistickému Německu a nakonec v Anglii proslul jako jeden z nejúspěšnějších stíhačů letecké bitvy o Británii. Bylo mu dvanáct, když Josef František zalarmoval celou rodinu tajným výletem k Prostějovu v částečně rozebraném autě. Stálo na dvoře, otec budoucího leteckého esa se totiž věnoval i výrobě karosérií. Syn se mu při práci motal pod nohama, fascinovaly ho ale motory. Při dobrodružné vyjížďce svezl hromadu kamarádů, po šťastném návratu však hrozil obrovský výprask. Jozifek, jak mu říkali, si ale nakonec vyslechl jen kázání. Jeho táta se především smál, měl syna moc rád. Ani tady svou povahu neskrýval, svědčí o tom poznámka ze závěrečného hodnocení: „Sklon k nerozvážnostem. Potřebuje dozoru.“ Po vojenském odvodu 178 centimetrů vysoký vojín nastupuje k leteckému pluku v Olomouci. Brzy je tu známý jako velmi dobrý pilot, jenž ovšem často riskuje a porušuje předpisy. Dokládá to i vzpomínka jeho maminky Alžběty, na magnetofonový pásek ji zaznamenal jeden z Františkových životopisců Miroslav Ambrož. „V Olomouci dělal se strojem, co neměl. Třeba podletěl pod elektrickým vedením. V Otaslavicích létal nad naším dvorem tak nízko, že jsme mysleli, že spadne. A udělal to tak mockrát. Když jsme byli na poli, letěl nad námi tak nízko, že jsme si museli lehnout,“ vzpomínala v roce 1975 již šestaosmdesátiletá paní. U letky pracoval jako letecký pozorovatel, po desítkách let Františka v knize Vzpomínky na padlé kamarády popsal jako pohledného příjemného mladého člověka. „Velmi rád se hlasitě smál, dbal na bezvadnou ústroj a pečlivou osobní hygienu. Měl nadměrně vyvinutý smysl pro kamarádství. S kázní se příliš nebratřil, ale do létání byl zamilován,“ vylíčil. Již brzy ale bude muset do války, do níž Adolf Hitler zatáhne celý svět. Mezi prvními cíli nacistického Německa je Československo. V pohraničí obývaném z podstatné části Němci začaly nepokoje, právě Sudety chce Hitler připojit ke třetí říši. Českoslovenští piloti tu situaci sledují při hlídkových letech, při jednom se projevila Františkova povaha i láska k armádě a vlasti. Velitel Vilém Hofman vzpomíná na německého sedláka, který na jejich roj hrozil bičem. Františkův stroj se naráz oddělil a přešel do útoku. Sedlákovi koně se plaší, on sám si kvůli nalétávající stíhačce musí lehnout. „Loučení nebylo lehké. Otec mu odchod rozmlouval, ale Josef nepovolil. Na okupanty se nemohl ani podívat, dělalo se mu z nich fyzicky zle,“ popisuje Jiří Rajlich v knize Josef František. Zářijový začátek 2. světové války zastihl Josefa Františka na největší polské letecké základně v Deblinu. Pro moderní německou armádu ale bylo Polsko snadnou kořistí. On sám to poznal hned 2. září, kdy se deblinské letiště při zdrcujícím bombardování proměnilo doslova v peklo. Polské zastaralé letouny nemohly ničemu zabránit, František ani nestačil odstartovat. Jakmile nálet skončil, v chaosu plném plamenů, explozí a nářku zraněných pomáhal, kde se dalo. Od té chvíle polské letectvo především ustupovalo před dotírajícím wehrmachtem, piloti přelétávali se starými či cvičnými lehkými stroji z jednoho polního letiště na druhé. Nakonec i v poraženém Polsku se Františkovi splnil sen a došlo na boj s Němci. Při průzkumném letu objevil statek, který obsadil wehrmacht se svými tanky. Po návratu na základně zorganizoval improvizované bombardování. S několika piloty se nad německé ležení vrátil s nákladem granátů. Úspěšná akce. S německým přívalem, jenž Polsko zakrátko zcela zaplavil, ale ani Františkova smělost nemohla udělat vůbec nic. „Pro impulzivního Františka, vracejícího se z fronty, to bylo naprosto nepřijatelné,“ uvádí Rajlich. Ostrá hádka skončila odchodem letců. Bylo to jasné, letec z Otas