Dušan Klein

Dušan Klein (vl. jm. Július Klein) pocházel ze Slovenska. Kvůli svému židovskému původu byl jako dítě vězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Poté žil nějaký čas v Ostravě, ale převážnou většinu svého života je spjat s Prahou, konkrétně Prahou 2- Vinohrady , kde bydlel nedaleko Riegrových sadů na rohu ulic Italská a Mánesova . Jak sám říkal, byť do oblíbeného parku chodíval často už se svými dětmi, je spíše měšťáckého založení a přírodu pozoruje nejraději z kavárny. Na svou čtvrť plnou krásných secesních domů nedal dopustit a tvrdil, že jde o jakousi malou Paříž. Starými věcmi se ostatně rád obklopoval i doma. Jistým paradoxem je samotný dům, ve kterém žil.. Byl totiž domem židovské obce. „Když přišli Němci a druhá světová válka, byli původní obyvatelé vystěhováni a nastěhovali se sem dobyvatelé. Bydlel jsem koncem šedesátých let na Zahradním Městě, a pak byt vyměnil za tento. Některé kusy nábytku jsem od majitele odkoupil. Např. psací stůl, u kterého sedím, je po gestapákovi, který tady za okupace bydlel ,“ popisoval Klein. K filmovému řemeslu se Dušan Klein přiblížil už jako dítě, když zpíval a hrál ve slovenských filmech Lazy sa pohly (1952, P. Bielik) a Rodná zem (1953, J. Mach), a vytvořil hlavního dětského romského hrdinu ve filmu Jiřího Weisse Můj přítel Fabián (1953). Později vystudoval filmovou režii na FAMU (1962) a ještě jako student natočil několik krátkých filmů. V roce 1964 měl premiéru jeho první celovečerní snímek Místenka bez návratu (1964) podle knihy Vladimíra Körnera, s Jiřinou Šejbalovou v hlavní roli. Šlo o kriminální psychologické drama, v němž se vyšetřuje násilná smrt postarší ženy, která měla svědčit proti válečnému zločinci. Film se dotýká tématu utajené minulosti kvůli selhání za války a poválečného agentství. V letech 1975 – 1991 Klein pracuje jako režisér Filmového studia Barrandov, po roce 1989 pracoval v České televizi a působil jako pedagog na FAMU (1990 - 2002). Reálnější postavy detektivů mohl Dušan Klein ukázat až po roce 1989 ve svých převážně televizních filmech. Detektivní žánr ve zcela jiné formě si vyzkoušel v roce 1992, kdy na obrazovky České televize uvedl seriál podle předlohy Josefa Škvoreckého Hříchy pro pátera Knoxe . Premiéra každého dílu se vysílala živě z Kavčích hor, následně měli diváci v soutěžních odpovědích uhodnout pachatele a určit, které z pravidel detektivního žánru autoři záměrně porušili. „První díl byl neuvěřitelné drama. Všichni byli nervózní, protože se tady dělalo něco, co tady dvacet let nebylo. Někteří herci říkali: To se nedá, ten Klein se prostě zbláznil (3) ,“ vzpomíná. Nicméně později za ním prý herci sami chodili, jestli se mohou do živého přenosu zapojit. Volné pokračování, ve kterém hlavní představitelku Zlatu Adamovskou nahradila Dagmar Veškrnová , se jmenovalo Hříchy pro diváky detektivek , ale to se již živě nevysílalo. Kromě detektivního žánru se Klein zapsal roku 1989 jako režisér úspěšného dramatu z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí , což byl mimochodem poslední film Vladimíra Menšíka. O rok později měla premiéru komedie natočená podle knihy Ladislava Pecháčka Vážení přátelé, ano . V té době už měli oba tvůrci a zároveň přátelé, Klein a Pecháček, za sebou úspěšnou spolupráci na třech „básnických“ komediích Jak svět přichází o básníky (1982) , Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987) . Právě filmy o studentu medicíny Štěpánovi Šafránkovi a jeho životních peripetiích přinesly Kleinovi největší věhlas. Na rozdíl od jiných filmů té doby, které se snažily postihnout svět mladých lidí, oplývala Kleinova trilogie vtipem, nadhledem a lehkostí. Postava Štěpánka v podání Pavla Kříže se svých poetických ideálů držela i v dalších třech pokračování po roce 1989. Režisér se po revoluci dále věnoval adaptacím literárních děl, pohádkám, rodinným televizním seriálům, několikrát se vrátil k detektivnímu žánru. V roce 2005 stál jako náš první režisér u zrodu nového televizního žánru, prvního denního seriálu televize