Stromkovice

Stromkovice jsou od roku 1967 přidruženou obcí k Jablonci nad Jizerou. Poštou však patří pod Jilemnici. Obec nemá žádnou ulici, kostel, obchod ani školu. Tvoří ji 67 domů, často ještě roubených, které jsou rozesety na severním a severozápadním svahu kopce Kobyla (895 m). Jednotlivé domy spojují nejčastěji kamenem vysypané cesty, či jenom lesní pěšiny. Jediná asfaltová silnice se vine podél Vejpalického potoka při úpatí Kobyly. Po celé obci byl telefon zaveden až v roce 1998. Celá oblast spadá pod správu Krkonošského národního parku. V dnešní době název obce zcela vystihuje její charakter. Kdysi udržované louky a pole jsou zarostlé vzrostlými stromy z náletů. Velká část Stromkovic je v zimě autem nepřístupná. Lidé nechávají auta na parkovištích v Jestřabí (na kopci) nebo ve Stromkovicích či v Horní Dušnici při úpatí Kobyly. Dále pokračují pěšky, častěji však na běžkách. Starší obyvatelé mají ve větší oblibě sněžnice. Díky severní orientaci je oblast často přístupná až od konce dubna. O vzniku původní osady scházejí data. Pravděpodobně vznikla koncem l7. stol. po památné bitvě na Bílé hoře. Osada dostala jméno od vítkovických Němců" Jammertál - Slzavé údolí". Vystihovalo zastíněnost svahu, na kterém ráno rosa dlouho nevysychala. Osídlenci zde však byli vesměs Češi, a tak se název brzy zkomolil na "Imertol". Do roku 1898 patřila osada k obci Jestřabí. V této době byla podána žádost k Zemskému výboru o rozdělení na dvě samostatné obce. Jedinou vhodnou pomůckou při hledání nového jména byl kalendář. Navržena byla jména Růžov a Stromkovice. Žádost byla kladně vyřízena a od 18.ledna 1889 vznikla samostatná obec Stromkovice, spadající k soudnímu a politickému okresu jilemnickému. V roce 1919 bylo zažádáno o úpravu hranic obce tak, aby Vejpalický potok tvořil přirozenou hranici mezi obcemi Stromkovice a Bratrouchov. Žádosti nebylo vyhověno. Pět domů na stromkovické stráni za Vejpalickým potokem patří do dnešních dnů k Bratrouchovu. (zpracováno podle zaznamenaných vzpomínek Josefa Votočka od Řehořů). V obci bylo tehdy šedesát osm domů. Škola a čtyři další domy byly postaveny z kamene a cihel. Ostatní domy byly dřevěné - roubené se šindelovými střechami nebo pokrytými dehtovou lepenkou. Většina stavení měla roubenou světnici s poválkovým stropem. Někde byla ještě světnička pro podruha. Komín, komora a sklep byly postaveny z kamene na maltu z jílu o tloušťce zdiva 60 až 90 cm. Chalupy s větším kouskem polí měly za chlévem přistavěnou roubenou stodůlku. Deset chalup mělo postavenou stodolu mimo obytné stavení s mlatem, přístodůlky a patrem s hambalky. Každé stavení mělo svůj pramen vody nebo studánku. Voda byla ke stavení přiváděna struhou a dřevěnými žlábky do dřevěného koryta zhotoveného ze silného kmene. Ve Stromkovicích se hojně vyskytovala příjmení: Votoček, Jon, Janouch, Janoušek, Šimůnek, Novotný, Pohořalý. Proto většina stavení měla svůj přídomek, neboli přílepek. Počet obyvatel ve 20. století stále klesal. V roce 1930 měla obec 335 obyvatel. Před první světovou válkou ale ještě čítala asi 500 starousedlíků. Například u "Řehořů" č.p. 33, kde je světnice 7x7m a světnička 4x4m, bydlelo sedmnáct lidí. Obec patřila do politického a soudního okresu Jilemnice.Tam byla i Berní správa, Berní úřad, Kontrolní důchodkový úřad a Okresní školský výbor. Poštovním a telegrafním úřadem patřila obec do Poniklé nad Jizerou. Do roku 1895 spadala pod Vítkovice v Krkonoších a potom ještě jednou v období za okupace mezi roky 1938-1945. Zdravotním odborem spadala obec pod Poniklou, později pod Jablonec nad Jizerou. Obchodní a Živnostenskou komorou náležela k Liberci. Telefon v obci nebyl. Nebyla zavedená elektrika. Nejbližší železniční stanice byla a stále je v Hradské, vzdálené 3 až 6 km. Nádraží Hradsko mělo jednu kolej hlavní a jednu vedlejší pro nakládku a vykládku vagonů. Přednosta stanice vydával jízdenky, vydával a přijímal kusové zásilky a vedl potřebnou administrativu. Na trati Martinice - Rokytnice jezdilo málo osobních vlaků se starými va